Život doráží
Skrz řídnoucí tmu
prosakuje jaro

Úklidová četa postává na peróně
před příjezdem dalšího vlaku
Kýble, hadry, smetáky, pytle na odpad
Zatímco klábosí, cestující nervózně sledují
narůstající zpoždění
V červích dírách netrpělivosti
ztrácí se čas a zanechává za sebou vír mizejícího života
Spolu s vodou z jídelního vozu
mizí nenávratně
v kolejišti
Město poloprázdné, jen suché listí
letí ulicemi a sedá na pomníky.
Jako těsto život do svojí formy hnísti.
Nebát se vzít za cizí kliky.
Do posledního patra výtahem,
obličej s rouškou na půl žerdi.
Nos vystrčený čenichá neznámem,
cizí stín mu v patách šmejdí.
Je řekou padající z výšky vodopádem,
dech jako šňůra na nevyprané prádlo.
Letí a své představy rozbíjí o kámen.
Otevře dveře a bestii dá žrádlo.
Ať pouze jsem Nikoli tento muž tato žena
přeji si při zvuku kávy tekoucí do šálku
Ať ulpí na mne život jak tmavě hnědá pěna
A jako pes zavětřím správný směr na dálku
koupelna jako malá strojovna krásy
pudry, krémy, linky, stíny, rtěnky
a milosrdné zrcadlo a za ním asi
pravda o mně pravda bez myšlenky
Slimák před Bohem prosí si křídla
Trochu méně slizu a více krásy
Slimáčí bytost se v ptácích shlédla
Existuje osmidílná stezka slimáčí spásy?
Kolik je vůbec stezek osmidílných
a vede každá z rozpálené dlažby?
Dotýká se pravda v dálkách nedozírných
svého protipólu a pravdu má tak každý?
K vyřešení záhad má slimák slizu málo
Modlí se, ať zvlhne navždy celý svět
Na slunci doufá, že vše se mu jen zdálo
A rychle se k záhonu z dlažby plazí zpět
Slunce však stoupá rychleji
Než cestu krájí jeho malý stín
Na konci cesty famfáry neznějí
na dlažbě slimák život ukončil
Zde je o něco „veselejší“ obměna závěru:
Nadslimáčí rychlostí krájí cestu malý stín
Kratší a kratší pod sluncem poledním
Jen tři slimáčí délky do záhonu kopretin
Zda zvládl to o tom stále přemýšlím
A zde „nejoptimističtější“ verze:
Nadslimáčí rychlostí krájí cestu malý stín
Kratší a kratší pod sluncem na koncem sil
Po osmi stezkách do záhonu kopretin
Do ráje nakonec slimák dorazil
Životem poháněn poháněči
Za co však člověk komu vděčí?
Sám sobě pouze vděčí,
že svůj je, nikoli něčí…
Ve šťastné chvíli zdolal jsem všechna ne mého života.
Balancoval jsem na posledním z nich,
dokud byl ještě vzduch rozechvělý slovem,
dokud ještě myšlenka lpěla na oné představě.
Za psy tmavou nocí klopýtám
neviděným krajem běží směle
Kudy vedou zkratky ve tmě
učí mne moji věrní učitelé
