Nový most, vrata, zábradlí
Výpustní objekt jako raketa
připravená ke startu do vesmíru
Zákaz vstupu

Přesto sem stále chodím,
Od klukovských let po hrázi ke skále
V dubnu je voda ještě chladná, plavat se ale dá
Mělčina ožívá rybím potěrem

Obrněnky ve shlucích přepadávají
přes hranu výpustě
Ve studené vodě bojuje užovka o život
Nic není dokonalé

Stále je ještě dost času
Po skále běhají skákavky
Pes se otírá v naději, že bude neustále hlazen

Blázen?
Nepřetržitý a živý hlas
padající vody

Vzácný to čas
Čas na skále

Situace
Prázdná pole Nic nenasvědčuje, nic
Jen dvě srnky uprostřed lidské pustiny
a nepravděpodobný remíz s kyselým šklebem
každoročně tvarovaným traktorovými ořezávači

Probouzení
V brázdách po zimě roztály zbytky ledu
Na svátek Lenky se vrátili špačci
Vše se probouzí a hluboce nadechuje
Vesničané jaro vítají motorovými pilami

Posmrtné masky
Voda z rybníka zmizela před dvěma lety
Dno překotně zarostlo strništěm vrb
Teď nálet i staleté olše ustupují renovaci
Hráz lemují posmrtné masky stromů z pilin

Nacházení
Víry se ztrácí a víry se nachází
Neklidný kocour u dveří švihá ocasem
Dopadne, co padá, nic není nedokončeno
Na prahu leží bezvládné tělo červenky

Je prosinec, zima ještě nezačala
Namísto sněhu déšť, mraky tak nízko
Jejich kýly prořezávají mělčiny
do sebe uzavřeného světa

Prsty se zatínají do dřeva, země
Mraky člověka vtahují, pohlcují a brázdí
jako to pusté pole: vyorané střepy,
kamení, nory hlodavců…

Skoro o slunovratu, za šedého světla
Se splihlým batohem na mokré lavičce
Lodě odplouvající do jiného vesmíru
Na okraji tušení, že všechno je jinak

Vyskakujeme z rozjetých vlaků
ale tělo padá po paměti
a vše bolí jako včera

Naděje na lepší minulost
se nerodí Jen stále stejné otázky,
na které dnes odpovídá stroj

Bloudící mysl padá do já-my
Já se škrábe ven
My na dně zůstává
Srdce vyryté do kmínku borovice
Šlo udělat více?

Základní tón existence
vychází z prázdna Pohybem
vzniká jsoucno, alikvótní svět
V mlčení se uzavírají
květy zrozeného
Vlny se tiší

Hejno špačků míří na jih
Dráha jejich letu tvoří pomyslný kříž se silnicí,
po které projíždím

Obzor Železných hor splývá s mraky
Čára lesa je nezřetelná, tak jako jiné čáry,
navigující mne životem

Uprostřed myšlenky, jaké je to být součástí hejna,
na tom kříži náhlé uvědomění,
jak se svět pod rukama lidí proměňuje v pustinu

V kovových trupech letadel, v krabicích aut
miliony lidí také míří na jih,
aby ze země vysáli zbytek života

Pohledem se vracím k blízkým kopcům a říkám si,
jak vše zkovovělo.
Že jsem tam ještě nikdy nedošel pěšky.

přijde smích
přijde pláč
ve vlnách imaginace
rozpoznáváš
co jsi zač

tiší se tiší
letní déšť
nabylo významů
křehké dosud
i křehké než

jsi jaká jsi
co tím kdo míní?
po paměti nahmatáváš
a sklízíš
co zaseli jiní