pahýly stromů s obnaženými kořeny
jak bolestivé zuby, krajina
s protézou na holé dásni

na obzoru prší a bouří
jen tady je téměř neměnný klid
mysl krouží okolo podstatného

ale vše se děje dál:
hrdelní zpěvy holuba na terase
zápasící kosi u muchovníku
žadonící mláďata

horka se blíží

nekonečno možností v bezčasém vesmíru
bezbřehá mozaika směrů a cílů
muselo být nalezeno to co stálo za to hledat?

nevykřičím do světa, nešeptnu
poklady se musí vykopávat

červen 2026

koupelna jako malá strojovna krásy
pudry, krémy, linky, stíny, rtěnky
a milosrdné zrcadlo a za ním asi
pravda o mně pravda bez myšlenky

v ledové sprše mizí přebytečná energie
raději dopředu smývám svoje hříchy
milosrdné zrcadlo v tváři snadno skryje
za nánosem skryté bledé tělo pýchy

(2022)

Můj kamarád procestoval Austrálii.
Bez fotoaparátu, bez chytrého telefonu.
Žádný hluboký záměr, takový on je.
Skromný, nenáročný.

Pro úzkostného člověka, který se chytá každého potvrzení
pravdivosti a existence života, je to nepředstavitelné.
Taková Austrálie je pro mne opakem mého myšlení,
nedostižný ideál, jak nechat věci být.

Nezaznamenávat, netřídit, nesystematizovat svět okolo sebe.
Stát se jeho součástí.

Možná se tam jednou také vydám.
Na onu vnitřní cestu beze strachu,
že mi něco unikne.

Lednové cesty jsou po oblevě a podivně mrazivém dešti
pokryté ledovou krustou
Čas i lidé

Vývěsky pohřební služby jsou přeplněné jmény
Jméno někoho, o kom jsem si myslel, že už není
Smrt není akt ale pomalý proces

Leden, tichý mrazivý měsíc
Přesto afrikány za oknem
rozkvetly oranžově

klesání
klesání
až na samé

dno jsme si mysleli
dno pomyslných startů

peklo je ale rájem
vysoko nad skutečným peklem

nepochopitelné síly
prolamují myslitelné
nelze je nazvat
nemají jméno

jsou

(2025)

Už vím, co je na konci chůze proti srdci
Zlomený člověk, zranění, která se nehojí

Olysalá s jizvami po zubech divokých zvířat
Dnes svlékám svou druhou kůži

Uvnitř jsem se bál, uvnitř jsem se dusil
Ačkoli žádné ji neprokouslo

Nemohu se vracet, přesto se otáčím
a jdu někam, kde jsem ještě nebyl

Zpátky k sobě

Existuje krajina beze jména?
Krajina radosti dětství zamilovanosti?
Krajina smutku krajina bolesti krajina zmaru?
Krajina stáří a chmurných vyhlídek?

Myšlením okrajujeme „to co je“
Svým vnímáním a slovem vytváříme „krajinu“

Mohu tento prostor v tomto čase nazývat třeba „lesem“
Mohu toto místo v tuto chvíli nazývat třeba „řekou“
Mohu to co mne obklopuje nazývat „krajinou“

Mohu to nazývat „životem“

Krajina je to co zbude když pojmenuji
Krajina je to co zbude když do toho „co je“ zakrojím nůž smyslů
Tělo krajiny je rozřezané na kousky
Řeka, pole, les, rostlina, zvíře

Sluneční paprsky probudily staré sny
Kolem hlavy teď krouží jako unavení ptáci
Vracející se ze zimoviště hledají místo
k přistání Domov úkryt bezpečí

Země dole vyprahlá a pustá
čeká na vzkříšení Může bez víry
vyrašit nový život, bez podmínky?
Sbírám třísky na podpal Ohně žalu

Ptáci se snáší níž Jiskry jim letí vstříc
Ve vzduchu se páří divocí v pohybech
Ze snu a beznaděje malé ohnivé plachetnice
Podpalují zbytek světa

(2021)