Je prosinec, zima ještě nezačala
Namísto sněhu déšť, mraky tak nízko
Jejich kýly prořezávají mělčiny
do sebe uzavřeného světa

Prsty se zatínají do dřeva, země
Mraky člověka vtahují, pohlcují a brázdí
jako to pusté pole: vyorané střepy,
kamení, nory hlodavců…

Skoro o slunovratu, za šedého světla
Se splihlým batohem na mokré lavičce
Lodě odplouvající do jiného vesmíru
Na okraji tušení, že všechno je jinak