Když pozoruji jak se chvěje listí osik
Když mží a člověk připadá si jako na ostrově samoty obklopené mořem
A když je už večer
stébla trav promítnutá na závěsy v pokoji
vypadají jako obrovité stromy

Zaštěká pes
Podvědomně se schoulíš scvrkneš přitiskneš sám k sobě
A raději se ani neptáš co bude dál
Rána jsou vždy lepší

Za zahradou klátí se
Topol jasan a olše
V jejichž přítmí krčí se nedochůčata borovic, modřínů a smrčků
novousedlických zahrádek

O krajině (a mně a tobě) mlčím
Vítr skučí
Okna mne oddělují od toho nečasu venku
I když uvnitř cítím
Jak skrze sklo
Proniká imaginace
Jak skrze sklo
Omývá mne oceán
Deště

Lapám po dechu a toužím plavat Jen to sklo jen to sklo
Natáhnout paže a dotknout se všeho – kolikrát už to bylo tak blízko
Měl jsem pocit, že teď musím vše pochopit
Že teď chápu
Slovo

Vždy chybělo
Nebylo není a nemůže to být dořečeno
Tak jako nemůže být vysloveno
Jméno boží

Jako poslední zvíře
Co leze na palubu
S pocitem že ostatním je souzeno utonout
S pocitem že jsem právě zabral poslední místo k stání
Na jedné noze napodobujíce strom
Spíše stéblo trávy
Natahuji své větve

Bičuj mne větře Smáčej mne dešti Usuš mne slunce
Žijte mne, mnou prodírejte se mými žilami škrábejte rvěte
Ať jen cítím Ať jen cítím

O krajině mlčím
Jako by byla mnou
Je mi ztělesněním všeho čemu nerozumím
co miluji
Hlavolam šílenství