Křikem vran a prázdnou dlaní,
řetízky stop laní ztracených.
V času bezejmenném, času časobraní,
snáší se k zemi mokrý sníh.

Z parku listí vyhrnuli.
Pod stromy kejhá hejno hus.
A tak jako loni po kamení
rozbil se zahradníkům vůz.

V němém údivu tam stáli,
z páry od úst lítost sochali.
Kořínky trav ve stopách laní
tiše k domovu se vydaly.