Když zapaluji svíčku,
jsem vítr co ji sfoukává.
Když dělám další krok,
jsem propast do níž padám.

Když pohřbívám staré,
nové se mně nerodí.
Když objevuji velikost,
jsem hloubka co ji pohlcuje.

Ale doufám,
že všechna vzdalování
mne jednou přiblíží,
že všechny prohry
se stanou vítězstvím.

Připadám si, že nejsem,
To proto,
že tak moc si přeji být.

Tuto báseň jsem napsal někdy před třiceti lety , přesto je pro mne stále živá