Až jednou přes rameno se budu ohlížet
Životem nazpět přelétat jak pták
V stín času zas nahý se potácet
V přístav řeky Léthé vléct svůj vrak

A nezaslechnu, že byl to pouhý vtip
Hříčka přírody snad k pobavení bohů
Neuvidím jablko své pod stromem v stínu hnít
Dvakrát svou nohu u bahnitého brodu

Ne nadarmo vyhnán z rajské zahrady
Pro lásku pro víc než jeden její plod
Až hudba zvonů mi zazní za zády
A já stoupat budu na poslední schod

Tu pode mnou se mihne mezi větvemi
Štěstí, které žil jsem zde na zemi

(Báseň, kterou jsem napsal snad před dvaceti lety, má pro mne zcela jiný význam. Zvláštní vzkazy sobě samému . A zejména obraz s jablkem – dětmi… )