Sluncem spáleným krajem už několikátý den
bloudí poutník. Ztratil svou cestu, po které se
ubíral s karavanou do vzdáleného města. Tam
měl namířeno ke své rodině a příbuzným.

S posledními doušky vody klesá k zemi. Počíná
světlá měsíčná noc. Pod tíhou hvězd mu klesají
víčka a ve spánku blouzní.

Proklínám své oči, jež se přivřely
před silou Slunce.
Raději bych ztratil život v boji,
než-li cestu uprostřed pustiny.
Nyní se mé nářky přesýpají
jako zrnka písku ve vesmírných hodinách
a k zrcadlu hvězd se pnou mé prosby.

Kéž mohu do klína smrti hlavu složit hned,
než počnu litovat své cesty a nazpátek
se otáčet jak vítr mezi rozpálenými zdmi.
Kéž zemřu jak ten, kdo nic nežádá a nic neprosí.

Ó hvězdy, jak jen jsem k zemi připoután.
Povězte, co tvorové v jiných světech?
Divíte se mým slzám? Já pravdu znám,
tělo mé nově povstane v pouštních květech.

Ó hvězdy, však nesmíte nic mi vyčítat,
že strach mám, když tělo zaniká.
A až začne krajem opět vítr vát,
ulpí můj prach na srsti koníka.

Jsem jen pouhým zauzlením cest,
jež mne mohly minout a neminuly.
Jsem ztrátou všech, jež mne mohly vést.
Jsem dávno zrozen a dávno zahynulý.

Jsem malou rybkou v řece Volání,
v stříbrné řece měsíčního svitu.
Váš den i můj den se naklání.
Noc svou přečkáme ve skrytu.

Vidíte? Slunce. Má smrt je podobna
Vašemu skonu při jeho východu.
Cožpak i vy se neodrazíte ode dna
a studnou světla nestoupáte nahoru?

Tak i já v dlani Milosti
sklouznu do čar svého osudu.
Uhněten z krve, masa a kostí
nového tvaru opět nabudu.

Snad má slova dojdou tam,
kam cestu nenalezly mé kroky.
K zemi přimknut naposledy zavzlykám.
Sbohem … za další světelné roky.

A když se slunce vyhouplo nad obzor,
přihnaly se mraky a po tři týdny zkrápěly
vyprahlou půdu, jakoby nebesa oplakávala zem.
A vítr se opřel do pouštních květů a válel je po nasycené půdě.

A zem se zatřpytila, jakoby po ní kráčelo
tisíce hvězd. A uprostřed měst a vesnic se lidé
zaradovali z náhlé úrody.

Po čase se znovu zvedl vítr a prach zaštípal v očích
lidí i zvířat ztracené a znovunalezené karavany.