Milníky září jako přistávací dráha
Jaro, léto, podzim, zima, výročí
Jen přistát z výšin se zdráhá,
ten, kdo na milníky nevěří

Co po přistání? Vše jak má být?
Spořádaný život podle pravidel?
Nesedni na lep, nenech se polapit
K novému dobrodružství vytyč směr

Ale ouha, na obloze jiní ptáci letí
S ustřiženým křídlem sedím na zemi
Okolo běhají psi, slepice a děti,
letadlům z křesla mávám berlemi

Nějaký milník zjevně jsem přehlédl,
když výhled zakryly mi mraky.
Jak je to dlouho, co jsem nevzlétl,
sevřen svými úzkostmi a strachy?

Všechny ty milníky jenom se mi zdály?
Vybájený život na hromádce snů?
Byly to jen mlhavé a řídnoucí páry
nad tenkou šňůrkou seřazených dnů?

Přesto nasazuji křídla – s dětmi, psy i slepicemi,
letím mnohdy dále než na konec zahrady,
Milníky míjím napůl krotký, napůl nezkrocený
Než nejtemnější mrak mi cestu přehradí…

(napsal jsem někdy v roce 2019 a vyřadil ji jako nepoužitelnou „básničku“, dnes se mi líbí ta pasáž „nasazuji křídla“, vzlétáme se vším, co k nám náleží)