Ve šťastné chvíli zdolal jsem všechna ne mého života.
Balancoval jsem na posledním z nich,
dokud byl ještě vzduch rozechvělý slovem,
dokud ještě myšlenka lpěla na oné představě.

Vylezl jsem na horu odmítání, odmítání toho „co je“,
a spatřil plochou a prázdnou krajinu snahy
být někým jiným, být někde jinde, žít jiný život.

Vedle této hory se však vypínala jiná, odraz v zrcadle,
navršená ze samých ano, stejně prázdná jako ta první.
V zápětí se z mlhy vynořily další tvary, méně zřetelné,
hory přechodů mezi ano a ne, ničím a vším, svět mezi protiklady.

A pak jsem spatřil další horu, horu největší, horu ze samých představ,
Viděl jsem sám sebe lapeného v síti významů,
jak své vědomí napouštím jedem odlišnosti.

Jak vyjít z bludiště představ o světě a o sobě samém?
Jak zapomenout sebe samého a být světem?
Jak zapomenout svět a být sebou samým?

Zdálo se mi, že jsem dosáhl pravého vhledu a poznání.
Nemělo vše v tuto chvíli splynout a být jedním,
vytvořit triumfální pocit pochopení?

Namísto toho se vše rozpadlo na tisíce střepů a vytvořilo ještě zmatenější obraz.
Vzápětí se vše opět složilo a já viděl vše zřetelně.
V jasném a opakujícím se rytmu. Ano, svět se skládal a rozpadal v rytmu
mého dechu, to já ho dýchal a on dýchal mně.

Zmizela krajina, zmizely hory, zmizely nížiny,
zůstal jen ten pravidelný rytmus, jenž pulzoval vesmírem,
jenž pulzoval buňkami jediné věčné bytosti.