Nechci nic
a nechci nikam
Udělám si z toho svoji náplň
Udělám si z toho svůj cíl

(2023)

Za setmění vybírám fotopast:
duchové zvířat, co se prodírají tmou,
zraněný svět, jak požírá ho čas,
myšlenky, které na světlo nemohou.

Vesmír črtá portrét v mojí tváři
Co zbývá po zkoušce odečtením?
Přesto se ve mně přežívat snaží,
co vzniklo dávno před setměním.

Volání zachycené v reliktním záření
V momentu stvoření proti sobě vzdor
Vnitřní hlas, hlas který nic nemění,
na řetězu proměnných přivázaný tvor.

Jen psí granule obalené prachem
Svět vískaný a hlazený proti srsti
Ze tmy obraz prosycený strachem
A prázdné rámy otisknuté v prsti

4. 10. 2026

pahýly stromů s obnaženými kořeny
jak bolestivé zuby, krajina
s protézou na holé dásni

na obzoru prší a bouří
jen tady je téměř neměnný klid
mysl krouží okolo podstatného

ale vše se děje dál:
hrdelní zpěvy holuba na terase
zápasící kosi u muchovníku
žadonící mláďata

horka se blíží

nekonečno možností v bezčasém vesmíru
bezbřehá mozaika směrů a cílů
muselo být nalezeno to co stálo za to hledat?

nevykřičím do světa, nešeptnu
poklady se musí vykopávat

červen 2026

koupelna jako malá strojovna krásy
pudry, krémy, linky, stíny, rtěnky
a milosrdné zrcadlo a za ním asi
pravda o mně pravda bez myšlenky

v ledové sprše mizí přebytečná energie
raději dopředu smývám svoje hříchy
milosrdné zrcadlo v tváři snadno skryje
za nánosem skryté bledé tělo pýchy

(2022)

Můj kamarád procestoval Austrálii.
Bez fotoaparátu, bez chytrého telefonu.
Žádný hluboký záměr, takový on je.
Skromný, nenáročný.

Pro úzkostného člověka, který se chytá každého potvrzení
pravdivosti a existence života, je to nepředstavitelné.
Taková Austrálie je pro mne opakem mého myšlení,
nedostižný ideál, jak nechat věci být.

Nezaznamenávat, netřídit, nesystematizovat svět okolo sebe.
Stát se jeho součástí.

Možná se tam jednou také vydám.
Na onu vnitřní cestu beze strachu,
že mi něco unikne.

Lednové cesty jsou po oblevě a podivně mrazivém dešti
pokryté ledovou krustou
Čas i lidé

Vývěsky pohřební služby jsou přeplněné jmény
Jméno někoho, o kom jsem si myslel, že už není
Smrt není akt ale pomalý proces

Leden, tichý mrazivý měsíc
Přesto afrikány za oknem
rozkvetly oranžově

klesání
klesání
až na samé

dno jsme si mysleli
dno pomyslných startů

peklo je ale rájem
vysoko nad skutečným peklem

nepochopitelné síly
prolamují myslitelné
nelze je nazvat
nemají jméno

jsou

(2025)

Už vím, co je na konci chůze proti srdci
Zlomený člověk, zranění, která se nehojí

Olysalá s jizvami po zubech divokých zvířat
Dnes svlékám svou druhou kůži

Uvnitř jsem se bál, uvnitř jsem se dusil
Ačkoli žádné ji neprokouslo

Nemohu se vracet, přesto se otáčím
a jdu někam, kde jsem ještě nebyl

Zpátky k sobě