Je prosinec, zima ještě nezačala
Namísto sněhu déšť, mraky tak nízko
Jejich kýly prořezávají mělčiny
do sebe uzavřeného světa
Prsty se zatínají do dřeva, země
Mraky člověka vtahují, pohlcují a brázdí
jako to pusté pole: vyorané střepy,
kamení, nory hlodavců…
Skoro o slunovratu, za šedého světla
Se splihlým batohem na mokré lavičce
Lodě odplouvající do jiného vesmíru
Na okraji tušení, že všechno je jinak
Vyskakujeme z rozjetých vlaků
ale tělo padá po paměti
a vše bolí jako včera
Naděje na lepší minulost
se nerodí Jen stále stejné otázky,
na které dnes odpovídá stroj
Bloudící mysl padá do já-my
Já se škrábe ven
My na dně zůstává
Srdce vyryté do kmínku borovice
Šlo udělat více?
Základní tón existence
vychází z prázdna Pohybem
vzniká jsoucno, alikvótní svět
V mlčení se uzavírají
květy zrozeného
Vlny se tiší
Hejno špačků míří na jih
Dráha jejich letu tvoří pomyslný kříž se silnicí,
po které projíždím
Obzor Železných hor splývá s mraky
Čára lesa je nezřetelná, tak jako jiné čáry,
navigující mne životem
Uprostřed myšlenky, jaké je to být součástí hejna,
na tom kříži náhlé uvědomění,
jak se svět pod rukama lidí proměňuje v pustinu
V kovových trupech letadel, v krabicích aut
miliony lidí také míří na jih,
aby ze země vysáli zbytek života
Pohledem se vracím k blízkým kopcům a říkám si,
jak vše zkovovělo.
Že jsem tam ještě nikdy nedošel pěšky.
přijde smích
přijde pláč
ve vlnách imaginace
rozpoznáváš
co jsi zač
tiší se tiší
letní déšť
nabylo významů
křehké dosud
i křehké než
jsi jaká jsi
co tím kdo míní?
po paměti nahmatáváš
a sklízíš
co zaseli jiní
Mnohokrát v jedné řece,
ani jednou suchý
Za poslední branou marnosti
odhodil jsem všechny domněnky
Óm se proměnilo v Hmm
Lesknáček v květu pampelišky
Na konci listopadu jsou břízy zpola žluté
Ručník a plavky do auta Ani se neroztopí
Topoly už zima zredukovala na holé přežívání
Pět stupňů a poprchává Jako každou neděli
když zavírám dveře slyším Neplav přes rybník
k zemi se snáší
semínka času
ožívá krajina zítřka
není možné určit
místo ani směr
hluboko dole
nebo nahoře
vše začíná
Fotografie: Hermína Bělohlávková
Jeden den navíc 